Radomír Dolanský: Sportovec Josef Vaněk – báječné Valašisko

Přesně tak označil úspěšného cyklistu, běžkaře na lyžích, ale především motocyklového závodníka a zlatorukého mechanika sportovní nadšenec a autor knih o motocyklových soutěžích Jiří Franek v rozloučení s Josefem Vaňkem.
Josef Vaněk se narodil 12. 11. 1916 v Růžďce v chalupě na valašských kotárech. Aktivní život prožil ve Vsetíně a později v Janové u Vsetína. Byl natolik úspěšný a všestranný sportovec, nesmírně zručný člověk, který si jako vyhlášený Zbrojovák nechal patentovat řadu, jak se tehdy říkalo, zlepšováků, že by na něj rodná obec Růžďka, Vsetín i Janová určitě neměli zapomenout. O to víc v těchto dnech, kdy 28. 8. 2012 uplyne dvacet let od jeho úmrtí.
Na otce a jeho vyprávění vzpomíná dcera Růžena Kuřeová. Již jako malé dítě naslouchala tatínkovu vyprávění třeba o tom, že v zimě chodil do školy jen každý druhý den, protože se o boty dělil se svým bratrem. Vzpomíná rovněž na tatínkovu manuální zručnost, kdy si věděl takřka se vším rady, a to doslova. Vyráběl doma řadu přípravků, pořád měl spoustu nápadů, jak a co zlepšit. Jeho sportovní aktivity snad předurčilo i to, že od učňovských let vlastně až do odchodu na penzi jezdil z Růžďky, později ze Vsetína nebo Janové dennodenně do Zbrojovky na kole.
A cyklistika byla prvním sportem, který Josefu Vaňkovi učaroval. Kdy přesně odjel první závod, se dnes už asi nepodaří zjistit. Ale desítky cyklistických závodů si Josef Vaněk zaznamenal ve svém Deníku cyklisty, který si vedl od 25. dubna 1940 do 23. února 1950. Jak už naturel nezdolného Valacha napovídá, jezdil veškeré druhy cyklistických závodů, které se v té době jezdili. Silniční závody, okruhy, plochou dráhu, závody napříč krajinou, kdy se na galuskách zdolávaly i lesní pěšiny, nebo v předválečném a válečném období populární závody na válcích. Válce, které dnes slouží například k tréninku dráhařů, byly připojeny k ukazateli ujeté vzdálenosti.
Jako cyklistický závodník projezdil celou Moravu. Řadu závodů absolvoval i v Čechách a na Slovensku. V roce 1946 se rovněž zúčastnil vyhlášeného mezinárodního silničního závodu Praha – Karlovy Vary - Praha a na trati dlouhé 262 km obsadil 19. místo jako nejlepší cyklistický závodník z Moravy. Dobový tisk se rovněž zmiňuje o Josefu Vaňkovi, který jel 150 km na kole, aby se mohl zúčastnit závodu Bohdanečský okruh a ještě skončil čtvrtý na šedesátikilometrovém okruhu. Takový byl Josef Vaněk cyklista. A cyklistika se mu za jeho houževnatost odměnila. Zde našel svou celoživotní partnerku Marii Lepíkovou – Vaňkovou, která byla rovněž sportovní cyklistkou z Nové Dědiny u Frýdlantu nad Ostravicí.
V zimě, kdy se na kolech nezávodilo, přesedlal Josef Vaněk na lyže. Dnes bychom řekli na běžky. Účastnil se opět řady závodů na různě dlouhých tratích, kde se ve většině případů umístil na předních místech. Později jezdil i závody hlídek, dnešní biatlon. Na lyžích závodil celý život. Jako senior jezdil závody na 50 km i více. Závodil na lyžích až do svých sedmdesáti let, kdy mu další sportovní plány překazila operace kyčelního kloubu. Na startovní čáru se mnohdy postavil poté, co v předvečer závodu stopoval (vyšlapával) trasu.
Při této příležitosti je nutné vzpomenout, že Josefa Vaňka v mládí srazil na kole autobus. Utrpěl komplikovanou zlomeninu lýtkových kostí. Kosti špatně srostly, noha zůstala značně pokřivená a musela celoživotně působit bolest a problémy. Ale jak vzpomíná dcera Růžena, tatínek nikdy o těchto problémech nemluvil.
Na konci čtyřicátých let Josef Vaněk přesedlává z bicyklu na motocykl. Výměna stroje pro něj neznamenala žádný výpadek v jeho úspěšném tažení různými sportovními odvětvími. Opravdu se zdálo, že čeho se Josef Vaněk, dotkl, to se mu dařilo. Měl oproti druhým závodníkům nezměřitelnou výhodu – dělal sám sobě mechanika. A tak byl například jeden z prvních, který si vlastníma rukama vyrobil oplechování svého stroje. Stejně jako na kole nebo lyžích jezdil všechny druhy závodů, na silničních motocyklech zase v jednom období závodil ve třech kubaturách – 125, 250 a 350 kubických centimetrů.
„Doprovázela jsem tatínka po závodech i s maminkou“, vzpomíná dcera Růžena. „Byly to víkendy na nejrůznějších místech Československé republiky. Asi od třinácti let jsem s ním jezdila již jen já, pro maminku to už byla velká zátěž. Stávalo se, že když se vyboural, vezl nás sám zraněný domů bez toho, že by žádal kamarády o pomoc.“
Dopředu jej hnala nezlomná vůle po vítězství. V knize Jiřího Franka Mistrovství Československa silničních motocyklů 1954 – 1992 na soupisce československých silničních závodníků mezi ročníky narození 1940 – 62 působil s datem narození 1916 doslova jako pěst na oko. Ale i přes tak značný věkový rozdíl udržel s těmito mladíky krok.
Svoji poslední motorku prodal Josef Vaněk tehdy vycházející hvězdě českých silničních závodů Miroslavu Vašíčkovi alias Vajglovi z Brna. A poněvadž dcera Růžena tehdy studovala v Brně, zprostředkovala prodej osobně. Několik setkání a Josef Vaněk měl zetě, kterému mezi závodníky pomalu začínali přezdívat český Billy Ivy. Josef Vaněk se stal jeho dvorním mechanikem a mohl tak zůstat u svých milovaných motocyklů. Vyhlášený strojař ze Vsetínské Zbrojovky se jako mechanik stal mezi motocyklistickou špičkou legendou. Za připomenutí určitě stojí skutečnost, že během celé sportovní kariéry chodil Josef Vaněk jako řadový zaměstnanec pořád do práce ve Zbrojovce. Protože však starší dcera Josefa Vaňka emigrovala, nemohl jeho zeť jezdit mezinárodní závody. Proto se i s manželkou Růženou rozhodl taktéž pro emigraci do SRN.
Ze vzpomínek Jiřího Franka: „Objevem roku se stal nováček mistrovství Miroslav Vašíček. S manželkou Růženou totiž vyženil i zlaté ručičky tchána Josefa Vaňka ze Vsetína. Služeb tohoto mága, který dovedl práci mechanika až téměř k hranici absolutní dokonalosti, využívali v následujících letech i další – Petr Hlavatka, Marian Troliga, Karel Kalina, Radek Frkous. Pepíček Vaněk odešel ze života 28. srpna 1992 ve věku 76 let.“ (zdroj: Jiří Franek – Mistrovství Československa silničních motocyklů 1954 – 1992).
S velkým poděkováními do Mnichova, dceři Josefa Vaňka, paní Růženě Kuřeové za poskytnutí informací a dobových dokumentů, Miroslavě Světlíkové a Josefu Olšákovi z Janové.

Zdroj:


nahoru